O autorovi
Hodilo by se uvést nějakou uměleckou školu či akademii…, ale nic takového za sebou nemám. Jsem malíř a spisovatel amatér. Nadání či talent je prý dar od boha, z části prý i geny a píle. Píle mi chybí, tak alespoň pátrám usilovně v historii našeho rodu po genech.
Nacházím dva akademické malíře z otcovy strany a jednoho malíře amatéra (děda z matčiny strany). Pravda maloval rád, ale nevím, nevím… Našla jsem i jednoho malíře pokojů, ale to se asi nepočítá.
Co se týká psaní, má prateta přispívala do obecního zpravodaje svými literárními počiny, což ji bylo tolerováno jen proto, že náklad nesl na svůj rub sám prastrýc. V téže samé obci má praprabába měla za úkol zaznamenávat události, ale často si přibarvovala, ne-li přímo vymýšlela (prý ta realita není ke čtení a nic moc se stejně neděje), takže k její nelibosti ji tohoto úkolu zprostili.
Jinak už jsem našla jen pár knížat, vojevůdce, učitele i kněze, pár ochotníků v divadle…, ale v pravdě nic zásadního. Snad proto, že jsme byli poslední dvě století hlavně kulaci a na statku bylo práce více než dost, takže jaképak umění. Ale “zvláštní” jsme prý byli, to jo. Přirozenou smrtí u nás zemřel málokdo. Pokud mí předci nepadli při obraně tvrze, prý ji dobil každý, kdo šel kolem, v hostinci při rvačce nebo při hašení požáru, umíralo se ve všech možných válkách, kam chodili muži z našeho rodu snad rádi a dobrovolně, tedy alespoň se mi to tak zdá, když čtu naši kroniku. Ženy pak umíraly vyčerpáním z práce, kterou zastávaly po mužích, rodily a rodily, dřely a dřely a bláznily. Tím “blázněním” se u nás rozumí pomatenost, deprese a v neposlední řadě s tím související útěky od rodin. Vyznačovaly se oblou tváří, mandlovýma očima a nápadně malou nohou.
Koukám na tu svou, ano je nápadně malá. K útěku se momentálně nikam nechystám…
Čímž se oklikou dostávám ke svému psaní a malování. Oboje dvoje mi léčí duši, pomáhá přežít mé ztráty a zklamání. Mé obrazy a doprovodné texty k tomu svěřuji pomocí webu éteru, snad si je tam nahoře přečtou ti, pro které jsem je psala a malovala, a nebudu jim muset posílat esemesky na již neexistující čísla…
Mé obrazy i texty k tomu svěřuji éteru, aby si je mohli přečíst i ti, kteří jsou sice ještě mezi námi, ale mé obrazy nevidí, i když na ně koukají, a má slova neslyší, i když mě poslouchají. Snad jednou možná tam nahoře budou mít více času.
Mé texty a obrazy dávám na web i pro ty ostatní, kteří v nich najdou zalíbení, kterým se zamlouvá abstrakce s nádechem naivity a lákavého kýče, který je užit vědomě a náležitě pateticky. Na závěr snad to, co mělo být na začátku. Bude mi za pár dní 55, mám tři dospělé děti a jedno vnouče. Také mám jednoho psa. Podotýkám, že psy a děti nemám ráda. Jsem sama. Nedivím se.
Studovala jsem psychologii (asi víte proč) a jsem doktorka filozofie. Zabývala jsem se estetikou a kýčem v masové kultuře. Navštěvovala jsem literární akademii, prý mám talent, ale jak jsem pochopila posléze, zajímala pana profesora spíše má osoba než mé dílo, takže bych to významně nepřeceňovala…