Dlouho nevěděla, co tím přesně myslí. Široká ramena i skoro mateřské prsy ji lákaly svým pocitem bezpečí. Nedovolila si na ně sáhnout, natož se k nim přisát. Tak…, to je tak vše, co pro vás mohu udělat, řekl jí a ona věděla, že je čas odejít. Navždy. S pravdou vše skončí, s pravdou…usmála se tomu, s jakou pravdou? tou vylhanou na sobě samé?... pravda není, není, ví to přeci lépe než kdokoli jiný… tak proč na to stále ještě musí myslet, proč tam někde uvnitř ví, že ji to, co není, zachrání.
Zahleděla se na převrácené zahradní židle a na břízy, které s urputnou tvrdošíjností se navracely vždy do vzpřímené a hned zase nalomené a zkroucené taneční podoby. Jistá noblesa, s kterou odolávaly běsům, jí připomínala nějaký obraz, který nemohla ve své mysli uchopit. V tanci dál shazovaly své žlutozelené oblečení a stávaly se více a více útlejšími, zranitelnějšími, ladnějšími, pokroucenějšími, bolavějšími bytostmi, které se jen tvářily, že jim nevadí nahota, odhalená duše a ztracené listí, bez kterého se pomalu udusí. Dál mávaly rozpustile i zoufale a zběsile dlouhými končetinami, prsty se snažily zachytit utržené poletující šatstvo a všemi silami si ho nacpávaly zpět do němých úst. Podpíraly sami sebe ve vzájemném propletenci a opírali se o poházené židle, kterém jim nedovolovaly spočinout ani na minutu, hodinu či posledních 100 dní.
Navlékala slova, jedno po druhém, slova, zase jen slova… věděla, že se nic nezmění, ale snad, tentokrát, naposled… šnůra se ji zdála krátká pro to vše, co chtěla říci, ale proč, vždyť už vše řekla, proč opakovat to, co bylo již tolikrát vyřčeno, neposlouchá ji, kýve hlavou, ví, že má pravdu, kýve a kýve a ona navléká a navléká…stočila ji, uzamkla a začala další kolo, bude to krásný náhrdelník, její, jen její, stejně jako slova, která jsou jen pro ni. Druhou řadu již nedokončila…, nechala je spadnout z klína na zem, netečně je nechává srpnovému slunci, snad je spálí, vítr odnese daleko od ní, snad, tentokrát, tam, kde něco znamenají.
Chci si založit na webu deník nebo občasník (nemíním psát denně a ke všemu to zní blbě, to mohu rovnou začít: můj milý deníčku…) synonymum zápisník mi taky nejde pod nos. Já nechci zapisovat, já se chci ze všeho vypsat. A je to tu. Zakládám můj výpisník. Výpisník či vypískník?
Stalo se to někdy v noci, snad pod dojmem snu, který si již nepamatuje. Vstala a šla do kuchyně pro třešně. V lednici byla jen jedna meruňka. Kousla do ní a zbytek vyhodila. Spěchala zpět do snu. Ráno za víčky měla obraz z její dávno zapomenuté fotky. Plameny rudých vlasů přes obličej, šikmé oči rozesmáté štěstím. Ano, tak si to pamatuje. Na štěstí se vzpomíná, přítomnost se jen sdílí. Kde to jen slyšela? Byla zvláštně klidná, žádný třes minulých rán z probdělých nocí. Překvapilo ji to. Něco se stalo, jen ještě neví přesně co. Ale už se to nedá vzít zpět, již je jiná, schovaná za víčky, pod víčky…slovní hříčka či obraz jahodové marmelády ji vykouzlí úsměv na tváři, jemný, neznatelný, nový, klidný, tak vzdálený jejímu já z posledních let…
„Jsem jen takový divák“, řekl jí jednou syn a doplnil to nechápajícím zpola udiveným výrazem. Komentoval tím svůj život a události, na které neměl vliv, ačkoliv se ho osobně dotýkaly a utvářely mu realitu, v které měl fungovat. Vzpomněla si na to, když i jí se začal odvíjet život směrem, kterým nechtěla. Odsouzení do role diváka a čekatele na rozhodnutí třetích osob bylo frustrující. Dny, měsíce i roky se jí vysmívaly svou konstantní neměnností a vmetaly jí do obličeje minuty a vteřiny slibů a ujišťování o opaku. Byla paralyzovaným divákem ve vlastním životě a přihlížela jeho pozvolné a nenápadné nivelizaci. Upnula se s vírou v něco či v někoho a odsouvala silou naděje, čeho se obávala. Selhání víry. Toho dne, někdy v polovině července, se cítila svobodná ve své nesvobodě. Zastínila rukou slunce a snažila se dohlédnout druhý břeh řeky Rubikon.
Kontaktujte mě na emailu info@nube.cz nebo telefonu +420 702 182 451
© 2018 Blanka Mráčková - Všechna práva vyhrazena / Sledujte mě na Twitteru / Crafted by Filip Sramek